Názor: Enormne sa stupňujúce požiadavky na bezzásahovosť nedávajú zmysel

Pokud takto zneužívá lesnickou terminologii novinář, je to projev neprofesionality, ale pokud tak činí lesník, je to úmysl – nebo ve škole chyběl, když se to probíralo). Lesní hospodářství nemůže být přírodě blízké ani vzdálené z prostého důvodu, že příroda nehospodaří. Některé lesnické činnosti lze označit jako přírodě blízké (přirozené zmlazení), ale nelze to už říci o těžbě (pokud za přírodě blízký způsob nepovažujeme vývraty, polomy a kácení ochočeným bobrem).      

Při hospodářském využívání lesů musí jít hospodářské způsoby do určité míry proti přírodnímu vývoji.

U hospodářských lesů je jeden ze základních požadavků trvalost a vyrovnanost produkce. Přírodní les ale směřuje dlouhodobým přirozeným vývojem ke klimaxu, což je relativně stabilní společenství - ale stabilní jen tak dlouho, než degraduje. (Sarkastická poznámka: ekologicky nejstabilnější ekosystém je poušť, neboť už dále degradovat nemůže). V hospodářských lesích musí hospodářské způsoby udržet vhodnými opatřeními lesní ekosystémy v kvazistacionárním stadiu umožňujícím jejich trvalé a vyrovnané hospodářské využití. 

Enormně se stupňující požadavky na bezzásahovost nedávají smysl, protože filosofie bezzásahovosti sice vnímá les jako přírodní objekt, ale cíl jeho konzervativní ochrany je příroda bez lidí. Toto vnímání vychází z premisy „vše co příroda činí, vždy jen dobře činí“. Přisuzovat přírodě lidské etické hodnocení je nepatřičné, protože nevnímá člověka s jeho potřebami jako svoji součást. Každé vyhlášení statutu národního parku či bezzásahové oblasti není nic jiného než zúžení multifunkčnosti lesů v lokalitě, doprovázené řadou problémů a rizik (zejména v ekonomické a sociální oblasti – požadavky EU jsou natolik absurdní, že by vedly k zániku státních hospodářských lesů), ale bez jakéhokoliv kladného efektu. 

Kacířská otázka: je hospodářský způsob jednotlivě výběrný ten přírodě nejbližší?

Zdůrazňuji, že jde o můj osobní názor, a že nemám na dění českém lesnictví žádný vliv. Přírodnímu vývoji ponechané lesy mají tendenci ke zjednodušení dřevinné skladby a věkové struktury, jejich obnova nastává kataklyzmatickým zánikem porostu a vznikem jiného. Hospodářský způsob jednotlivě výběrný vznikl u těch majitelů lesa, které les neživil, ale jednou potřebovali tyč na oj vozu, jindy špalek na koryto, dříví na šindele nebo dříví na topení. Říkalo se tomu toulavá těžba a přechod na maloplošný holosečný způsob byl pokrok.

„Smíšený, bohatě strukturovaný les“ nevzniká přirozenou cestou, ale záměrně se vytváří častými a intenzivními lesnickými intervencemi, při kterých „jsou těženy jednotlivé stromy, aniž by vznikly paseky“. Ekonomická návratnost téměř nepřetržitých lesnických opatření je sporná, ne-li zhola nemožná. Přestože je míra lesnických intervencí nejvyšší ze všech známých hospodářských způsobů (a každý je nezvládá), přírodní autoregulační procesy se samovolně nenastartují a stabilita takových porostů zůstává nízká. Proto si je zařizovatelé ani netroufají zařadit jako les výběrný, ale vytvořili si svou vlastní kategorii „les v přechodu na les výběrný“, a takto jej zařazují i několik decenií za sebou. Proto jako realista nevěřím v hromadné zavádění jednotlivě výběrného hospodářského způsobu do lesnického provozu.

Nemá české lesnictví vážnější problémy než „víru, či nevíru“ ve spasitelnost výběrného hospodářského systému?

Určitě má. Připomenu paralelu: když byla Vídeň jako hlavní město Svaté říše římské obléhána v roce 1693 osmanskými vojsky vedenými velkovezírem Kara Mustafou, svěřil Leopold I. Habsburský obranu Vídně hraběti Ernstu Rüdiger Grafu von Starhembergovi, který údajně prohlásil, aby vyjádřil potřebnost jednoty v obleženém městě a nutnost nerozptylovat se malichernými spory: „Neřešme pohlaví anděla, když jsou Turci před branami“. Autenticita jeho výroku je nejistá, ale způsob vyjádření nadřazenosti bytostného problému nad malicherností je brilantní.

Měli bychom se zaměřit na zásadní problémy českého lesnictví, kterými jsou přetěžby vyšší než za Protektorátu (v roce 1945 byly přetěžby včetně Slovenska, ale bez Podkarpatské Rusi 78,760 mil. m³, ale od roku 1992 do roku 2020 jsou v ČR 111,478 mil. m³); na vyčleňování dalších a dalších lesů z produkce pod záminkou ochrany přírody (podíl lesů ochranných a zvláštního určení vzrostl na 25,8 %); a věkovou strukturu porostů (I. – IV. věková třída jsou výrazně podnormální, z toho IV. o - 4 %, V. – VII. věková třída jsou naopak nadnormální, z toho VII. o + 5 %).

Zásadní je i vrácení či nevrácení lesnických činností do režie státních lesů. K řešení těchto zcela zásadních problémů není „politická vůle“ a jednotný názor odborné lesnické veřejnosti by „neřešení“ komplikoval. Debaty o Dauerwaldu jsou proto nadmíruvhod, neboť na nepodstatném detailu se daří lesníky znesvářit. Budeme tedy nadále v zájmu ideologie a pod tlakem EU řešit obrazně řečeno „pohlaví anděla“, přestože „Turci už plení Vídeň“.

Vladimír Simanov, emeritný profesor a medzinárodne uznávaný český lesník

(Úryvok článku s titulkom Přírodě blízké, nebo vzdálené lesní hospodářství a bezzásahové zóny?)

Zdroj: Lesnická práce