Prof. Vladimír Simanov – „Spomienky starého zbrojnoša“

Rozprávame sa s emeritným profesorom Vladimírom Simanovom, medzinárodne uznávaným českým lesníkom, autorom mnohých publikácií a najaktívnejším prispievateľom časopisu Lesnická Práce.

S pánom profesorom Simanovom som sa stretol v pavilóne F brněnského výstaviska, kde na veľtrhu SILVA REGINA krstil svoju zatiaľ poslednú knihu. Sadli sme si ku káve a ja som zapol diktafón.

Pán profesor, čo ovplyvnilo vaše rozhodnutie vybrať si profesiu lesníka?

Narodil jsem se v roce 1946 v Jemnici, která byla tehdy sídlem lesnické školy, na které vyučoval bratr mojí maminky Ivo Procházka. Jsem čtvrtá nebo pátá generace lesníků v této krevní linii, můj dědeček Bohuslav Procházka byl ředitel lesnické školy v Liptovském Hrádku a největší vliv na mě při volbě povolání měl právě můj strýc Ivo, který byl pro mne jako starší bratr. Bral mě do školních kabinetů, arboreta i na praktickou výuku studentů. Proto jsem byl od školního věku přesvědčen, že nic jiného než lesařinu dělat nemohu. V Jemnici jsme bydleli asi 400 metrů od lesní správy, takže už jako předškolák jsem se chodil koukat, jak se opravují auta nebo jak se ráno startuje traktor Bulldog. Když se moji rodiče přestěhovali do Brna, nechtěli, abych studoval střední školu, kde bych musel bydlet na internátě, šel jsem tedy přes gymnázium na vysokou školu. Po jejím ukončení jsem šel na Šumavu, kde jsem sloužil přes 24 let u jednoho podniku od funkce technika polesí až po ředitele závodu, a to ve Vimperku a ve Vyšším Brodě. Potom jsem krátce působil ve výzkumné stanici ve Křtinách, ale přiznám se, že mě výzkumnická práce moc neuspokojovala, a tak jsem na výzvu pana profesora Dejmala přešel na Lesnickou fakultu, kde jsem působil dalších 23 let.

Spomenuli ste vašeho starého otca, slovenských čitateľov to bude iste zaujímať.

Mého dědu znají více Slováci než Češi, protože na Slovensku prožil dlouhá léta, ale sotva se vrátil do Jemnice, tak tragicky zemřel. Proto jej Moraváci a Češi moc neznají, ale kdykoliv jsem mluvil s někým ze Štiavnice nebo z Liptovského Hrádku, tak říkal „áno, pán riaditeľ lesníckej školy v Hrádku“. Po vzniku Československé republiky to byla trojitá škola: lesnická, rolnická a dřevařská a dědeček byl jejím prvním ředitelem, a tak byl ve své době známou osobností. Kromě toho byl ochotnický divadelník a sportovec, a tak zanechal na Slovensku svoji stopu.

Ako ste sa vy stali z praktického lesníka pedagógom?

Ten vývoj byl takový, že když jsem byl ve Vyšším Brodě hlavní inženýr a posléze ředitel, tak jsme měli jako závod dobré vztahy s lesnickým výzkumem a zkoušeli jsme pro něj lesní techniku. V té době mě Ing. Švenda, vedoucí Výzkumné stanice Křtiny, lanařil k nim, a protože mezitím moji rodiče v Brně zestárli, usoudil jsem, že je moje povinnost se o ně postarat a že bych se do Brna měl vrátit. Tak jsem do výzkumu přešel, ale jak jsem řekl, zdálo se mi, že proti provozu tam jde život pomaleji, a protože jsem byl zvyklý na daleko větší „frmol“, zakotvil jsem nakonec na fakultě. Řekl sem si, že za dvacet čtyři let praxe už vím, jak by lesařina měla vypadat, a že bych to dovedl studentům podat. Nejprve jsem učil na katedře mechanizace a později na ústavu lesní těžby.

V tom čase ste údajne boli jeden z mala pedagógov lesníckej fakulty, ktorý prešiel lesníckou prevádzkou.

Je to bohužel tak. S dojetím vzpomínám na dobu vzniku lesnické fakulty, kdy vlastně nezbývalo nic jiného než do výuky povolat praktiky. Považuji za zhoubu, že se akademická obec sama reprodukuje tak, že student v červnu odpromuje a v září nastoupí jako asistent. To je špatně, protože studenti si ve své hlavě skládají během studia lesařinu, která je mimořádně komplexní disciplínou, jako mozaiku izolovaných poznatků. A teprve až v praxi se jim tato mozaika slije v celostní obraz. Pokud vyučující takovým procesem sám neprojde, sotva může svým studentům proces chápání souvislostí usnadnit.   

Ako spomínate na roky za katedrou?

Říkám tomu, že se smíchanými pocity. Abyste mohl učit, musí vám stačit, že vidíte v posluchárně jedny oči, který vás poslouchají. Nesmíte mít pocit, že vás musí poslouchat všichni, a pokud vás neposlouchají, že je to vaše osobní selhání. Pak se z toho zcvoknete. Pokud je mezi 30 lidmi v posluchárně jediný, kterého to zajímá, není vaše snaha marná.

Viem o vás, že ste sa podieľali na viacerých medzinárodných lesníckych projektoch, ktoré majú celosvetový význam, či už v oblasti vedecko – výskumnej, tak v oblasti publikačnej. Povedzte nám niečo o nich.

Byl jsem několik let členem redakční rady „Dossiers de Foresterie Internationale“, Faculté de foresterie et géomatique Université Laval, v kanadském městě Québec, členem redakční rady a oponentem Journal of Forest Science a působil jsem i jako člen panelu mezinárodních expertů a oponent Rady pro vysokoškolské vzdělávání a Královské švédské akademie věd. Cením si svého členství ve Forest Academy Finland i svého podílu na vícejazyčném lesnickém výkladovém slovníku „Lexicon silvestre“ vydaném Fachhochschule Eberswalde (spolu s Jindřichem Moudrým jsme zpracovali více než 6000 výkladových hesel české části). V letech 1995 až 2005 jsem absolvoval o dovolených pracovní pobyty zaměřené na zahraniční rozvojovou pomoc v Nikaragui, Salvadoru a Srbsku, z nichž nejúspěšnější byl projekt „Rekonstrukce a revitalizace ekonomiky komunity Chacra Seca“ v oblasti Leónu v Nikaragui, který byl třístranným mezinárodním projektem Holandsko – Česká republika – Nikaragua, koordinovaným nadací N.E.W.S., zaměřeným na obnovu agrolesnického využívání krajiny po hurikánu Mitch. Projekt byl vyhodnocen Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj v Kostarice jako nejlepší projekt roku 1999 v Latinské Americe a v Nikaragui je stále používán jako modelový projekt a demonstrační objekt.

Ako vnímate súčasný stav a tendencie v lesníctve?

Vnímám to tak, že po roce devadesát, kdy proběhla transformace lesního hospodářství, se řada parametrů lesnictví nevyvíjí tak, jak bychom si jako pravověrní lesníci mysleli, že se vyvíjet má. Podle mého názoru je nejvyšší čas si sednout a bez politických vlivů si říci, co se za těch pětadvacet let podařilo – a něco takového bohužel nevidím, toto se evidentně nepovedlo. A měli bychom pohnout kormidlem. Moje varování spočívá v tom, že lesnictví, které má obrovskou setrvačnost a produkční dobu přes sto let, se bude chovat jako Titanic. Na Titaniku sice také trhli kormidlem, ale katastrofa byla neodvratná, protože jím trhli pozdě. Obávám se, že lesnictví je v obdobné situaci.

To nie je veľmi optimistická vízia.

To není, ale jenom zdánlivě. Já totiž, když mi někdo říká, že jsem hrozný pesimista, odpovídám, že je to hluboký omyl. Já jsem bytostný optimista, protože zatím všechno dopadlo hůř, než jsem očekával.