História výroby dreveného uhlia: Miliere ako dôkaz neprerušenej existencie lesov

Když začaly vznikat sklárny, železné pece a vápenky, bylo potřeba hodně tepelné energie. A tak se začalo dřevo upravovat, aby bylo výhřevnější. Pálilo se přímo v lesích. Vypálené uhlí se i snadněji dopravovalo. Je totiž výrazně lehčí než surové dřevo. Pro pálení se využíval hlavně buk.

„Dřevo se pálilo v lese na milířišti. Jednalo se o terén, který byl srovnaný do roviny o rozloze několika desítek metrů čtverečních. Tam se postavil milíř. Ten se skládal z jednotlivých vrstev polen nad sebou, která byla utěsněna hlavně drny a hlínou. Po zapálení hořel milíř za omezeného přístupu vzduchu několik dní.

Tento proces, při kterém docházelo k uhelnatění dřeva, se odborně nazývá suchá destilace a probíhala za aktivního přispění uhlíře. Konečným produktem bylo dřevěné uhlí. Vedlejším – bohužel – dehet. Milíř mohl pojmout až čtyřicet metrů krychlových dřeva, což je více než jeden velký kamion,“ vysvětluje lesník Pavel Starý.

Milířiště se dá rozpoznat i v dnešním lese, a to nejen podle urovnaného terénu. Spolehlivějším důkazem je černý půdní horizont zabarvený od dehtu a hlavně zbytky dřevěného uhlí. To si svoje vlastnosti uchovává dodnes. Milířiště jsou také důkazem nepřerušené existence lesa v daném místě a nepřímo svědčí o přítomnosti převážně listnatých lesů.

Link na článok a reláciu v Českom rozhlase: Pálení dřeva na uhlí je dnes v lese nemyslitelné. Ale milířiště tam ještě najdete | Pardubice (rozhlas.cz)